Tachovsko nabízí neporušenou přírodu, a to zvláště v prostoru za bývalou tzv. železnou oponou, a velmi řídké osídlení. Pokud k Vaší relaxaci hledáte absolutní klid, rušený pouze zpěvem ptáků a šuměním lesa, tohle je oblast právě pro Vás. Zde se může také stát, že za celý den při svých toulkách přírodou skoro nikoho nepotkáte. Dramatické poválečné osudy obyvatelstva silně umocňují genia loci tohoto místa. 

Přes několik staletí ke státní hranici (14 km + 12 km zpět)

Lesná – Farský les – Ostrůvek – Šelmberk – Zlatý Potok – Křížový kámen – Havran

 

Před námi je cesta, která nabízí řadu památek – od těch nejstarších, středověkých, přes novověké zámky, až po objekty činné ještě v nedávné době (Havran – v letech 1963 – 1992 věž radiolokačního průzkumu). Téměř celá trasa se nachází v bývalém prostoru za tzv. železnou oponou, díky tomu může tato oblast nabídnout nedotčenou přírodu a minimální osídlení. I když již v dnešní době začínají výletníci pomalu objevovat krásy Českého lesa, stále nelze toto místo zařadit mezi turisticky vytížené destinace.

Putování začíná 10 km od Tachova, v obci Lesná, jejíž název (a to i v němčině – Schönwald) naprosto vystihuje její charakter – 75% katastru tvoří lesy. První písemná zmínka pochází z poloviny 14. století. Díky Schönwaldské obchodní stezce byla Lesná v 16. století povýšena na městečko. V této době jej také získávají do vlastnictví Schirndingerové, následně dědictvím Dobřenští, kteří jsou majiteli až do roku 1945. Od počátku 17. století dochází postupně k osidlování německy hovořícím obyvatelstvem, které vrcholí v první třetině 20. století, kdy v obci žije necelých 5% Čechů. Díky tomu došlo po druhé světové válce k téměř totální obnově obyvatelstva, noví dosídlenci se přistěhovali z Rumunska (Rusíni).

V obci musíte navštívit:

·         kulturní památka zámek Lesná – původně v těchto místech stávala tvrz (pravděpodobně vznikla po roce 1349), která byla na mohutný dvoupatrový zámek přestavěna kolem roku 1787 (tento letopočet uveden nad vstupem). Zdivo staršího, zřejmě renesančního, objektu bylo zakomponováno do tehdejší novostavby, což dokazuje rozdílná šíře nosných zdí (levá přízemní část). Do dnešní doby proběhlo mnoho přestaveb, zejména po požáru v roce 1931. Do druhé světové války se v objektu nacházela kaple, velká knihovna a rozsáhlá sbírka zbraní, toto vše beze zbytku zmizelo. Původně k sídlu přiléhal zámecký park a hospodářské budovy. Dnes se v interiéru nachází obecní úřad, další prostory jsou využívány ke kulturním účelům.

·         kostel svatého Mikuláše – barokní kostel byl roku 1728 adaptován na rodovou hrobku Schirndingerů ze Schirndingu, přičemž byly využity gotické základy staršího svatostánku. Díky tomuto využívání se uvnitř dochovalo 16 náhrobníků převážně tohoto rodu, především ze 17. století. Nejhodnotnější je figurální epitaf svobodného pána Ignáze  Schirndingera (*1794 – +1820) od sochaře W. Prachnera. U ležící postavy zemřelého klečí anděl smutku, na opačné straně stojí truchlící žena. S ohledem na převažující vyznání místního obyvatelstva (rumunští Rusíni = Slované z rumunsko-ukrajinského pomezí) je aktuálně kostel využíván pravoslavnou církví, proto je vybavení doplněno o nepůvodní ikonostas dovezený z pražských Dejvic.

·         památné stromy – lípy v Lesné – první, asi 250 let starý strom s rozdvojeným kmenem, se nachází u vchodu do kostela. Je chráněn od roku 1981 pro svůj mohutný vzrůst (obvod kmene 620 cm a výška koruny 30 m). Další strom roste na návsi, je chráněn z téhož důvodu jako předchozí (obvod kmene 550 cm a výška koruny 25 m) a to od roku 1999. Kmen tohoto stromu je dutý, patrný je velký otvor. Poslední z chráněných lip naleznete na zahradě čp. 90. Má taktéž dutý kmen, ale je krásně rostlá, má hustou, pravidelnou korunu (obvod kmene 565 cm, výška koruny 20 m).

·         kulturní památka socha svatého Jana Nepomuckého – při příjezdu do vsi se na kamenném mostku tyčí pěkná barokní pískovcová skulptura svatého Jana Nepomuckého z roku 1752. Dle německého nápisu na podstavci je donátorem rytíř Václav Schirndinger ze Schirndingu. Pod tímto původním nápisem je osazena novodobá destička s informací v němčině: „na paměť znovuobnovení sv. Jana Nepomuckého bývalými obyvateli Lesné, slavnostně posvěceno 16. 8. 1992“. Do této doby leželo barokní dílo povaleno na zemi. Stejně jako socha, i dvouobloukový kamenný mostek pod ní je barokní (kolem poloviny 18. století).

·         naučné stezky – je skvělé, že v tak malé obci (430 obyvatel) se nachází 3 krásné naučné stezky. Okružní, 11 km dlouhá stezka s 10 zastaveními a názvem Lesná, seznamuje turisty s dřívějším osídlením, lesním hospodářstvím a zajímavostmi této oblasti. Na tuto trasu můžete navázat další naučnou stezkou dlouhou 2 km s názvem Vodní svět. Turisté se pohybují v místech bývalých chovných pstružích rybníčků. Cesta může být zajímavá i pro děti, neboť se zde nachází bobří hrad – pozorovatelna. Také je možné stáhnout materiál na Questing: https://www.questing.cz/QST2/Quest/Ceskym-lesem-za-bobrem-se-nesem. Ještě je zde jedna možnost prodloužení trasy a to o 60 metrů dlouhou naučnou stezkou Podkovák. Jedná se o povalový chodník končící zastřešenou plošinou, z které je možné pozorovat vegetaci rašelinných jezírek.

·         pomník obětem pochodu smrti se nachází uprostřed obce. Má podobu velkého balvanu, na jehož vrcholu je osazen kříž. Upomíná na tragédii odehrávající se v roce 1945, kdy vězni nocující na louce u hřbitova byli průběžně celou noc stříleni svými dozorci. Ráno na místě zůstalo 44 obětí tohoto masakru. Německé pohraničí bylo koncem druhé světové války místem častých přechodů pochodů smrti a také častých lidských obětí, které po takovém putování za sebou průvod zanechával. Proto je dnes dosti obtížné identifikovat původ těchto osob. Informační tabule na pomníku hovoří o 37 obětech. To má souvislost s nálezem hromadného hrobu nedaleko Staré Knížecí Huti. Není dosud objasněno, zda se jedná o oběti výše zmíněné tragédie, či o oběti jiného pochodu.

Vydejme se po zelené turistické značce směr býv. Zlatý Potok. Prvních 2,5 km, k rozcestí U jedlí, budeme kopírovat trasu naučné stezky Lesná – pokud se zdržíte u informačních tabulí naučné stezky, můžete se dočíst o historii Lesné (zastávka 1) a o jedlích v Českém lese (zastávka 10).

Za další dva kilometry putování po zelené značce se nachází rozcestník Farský les s přírodní rezervací Farské bažiny, které jsou největším rašeliništěm Českého lesa (z hlediska rozlohy i objemu rašeliny – 60 ha). Zdejší rašeliniště nebylo nikdy těženo. Uvnitř rezervace se nachází velice reprezentativní porost kriticky ohrožené borovice blatky, patřící zároveň k nejrozsáhlejšímu v Českém lese.

Další zastávka nás čeká za 1,5 km – Ostrůvek, místo, kde se na přelomu 18. a 19. století nacházela vrchnostenská sklárna, která zde fungovala patrně od roku 1777. Již v roce 1838 je zde uváděno pouze 6 dřevěných domků a pustnoucí sklárna. Lovecký zámeček z kamenného neomítaného zdiva byl postaven ve druhé polovině 19. století knížetem Alfredem II. Windischgrätzem, který miloval lov ve zdejších hlubokých lesích. Kromě zámečku zde v tomtéž období vznikla obora a park s četnými rybníčky. I smrt Alfreda Windischgrätze byla úzce spjata s Ostrůvkem. Právě zde se nachladil při lovu tetřívků a v důsledku toho v 57 letech zemřel. Interiér zdejšího zámečku byl bohatě zařízen historizujícím nábytkem a množstvím trofejí, ale vše po roce 1945 zmizelo, stejně jako dřevěné balkóny a dekorativní dřevěné štíty zdobící exteriér stavby. Vedle budovy se nachází, pro tento region celkem netypická kulturní památka (vyhlášena v roce 1958), dřevěná roubená kaple. Vznikla zřejmě v souvislosti s výstavbou zámečku.

Za 1 km dojdeme mírným stoupáním do míst, kde patrně v první polovině 14. století stával hrádek s historicky špatným, ale dnes zažitým názvem, Šelmberk. Díky tomu, že opevněný objekt existoval zřejmě po velmi krátkou dobu, nepodařilo se dosud vypátrat jeho skutečné označení. Jeho poloha byla vskutku dominantní, neboť věž obklopená příkopem a valem se tyčila na 9 m vysoké skále. Díky skvělému rozhledu až do německých lesů můžeme soudit, že hrával nezanedbatelnou roli v systému obrany hranic.

Vrátíme se 400 m zpět na zelenou turistickou značku a postoupíme 2,5 km na Zlatý Potok. Název zaniklé osady připomíná středověkou historii místa spojenou s rýžováním zlata. V 18. a 19. století je Zlatý Potok řazen mezi nejlepší lovecké revíry Windischgrätzů. V této době je zde v provozu sklářská huť. S jejím zánikem započal odliv obyvatelstva, který byl završen po roce 1945. Po zániku železné opony vznikly na základech původních domů tři

 chaty a četné značené turistické a cyklistické stezky, které do míst po mnoha letech opět přivedly lidi.

Od Zlatého Potoka cesta dosti stoupá až ke hranicím, ke Křížovému kameni, v jehož vrcholu je hraniční mezník 12/6, pod ním je vysekaný velký kříž, šipka ve spodní části udává průběh hrani

ční linie. Na každé státní straně balvanu jsou větší prohlubně, zřejmě zde bývaly součástky hraničního znaku č. 30, a letopočet 1844. Přechod představuje starou lesní cestu ze Zlatého Potoka do Silberhütte.

Snímek byl pořízen roku 2007. Co myslíte, neměla věž a okolí silnější atmosféru nežli dnes?

Zelená turistická značka sleduje dále hraniční linii, až k mezníku 13/4, kde odbočuje zpět do vnitrozemí. Po celkem 1,5 km se dostaneme k vrcholu (a to doslova) našeho putování – rozhledna, ale vlastně původní funkcí vojenská pozorovatelna a radarová věž, na nejvyšší hoře střední části Českého lesa s názvem Havran. Výrazná připomínka tragické historie našeho státu

 dnes nabízí úžasný rozhled do krajiny, při dobré viditelnosti můžeme pozorovat pohoří Slavkovského lesa, Šumavy, Alp. První věž zde byla postavena v roce 1963, ale díky použitému materiálu – dřevo, vydržela pouze krátce. Již na přelomu 60. a 70. let byla nahrazena trvanlivější stavbou s veškerou vybaveností (kotelna, ubytování, kuchyně, garáže, sociální zařízení a samozřejmě technické zařízení). Teprve v roce 1992 byl prostor vojáky definitivně opuštěn. Armáda vyhodnotila věž jako nepotřebný majetek a pokoušela se ji prodat, ovšem to se nezdařilo. Na objekt byl vydán demoliční výměr. V roce 2011 byla nemovitost převedena do

 vlastnictví Klubu vojenské historie a sportů Tachov, který kompletní rekonstrukci a úpravu na regulérní rozhlednu dokončil v listopadu 2013. Osobně si myslím, že mnohem silnější atmosféru nabízel vrcholek s mnoha pozůstatky po činnosti armády před rekonstrukcí věže, ale na druhou stranu to bylo samozřejmě na úkor bezpečnosti a bez bohulibého kroku nadšenců by objekt již pravděpodobně neexistoval.                                                                                                                                                                  

KNIŽNÍ ZDROJE:

DUDÁK, Vladislav, ed. Český les: příroda - historie - život. Praha: Baset, 2005. ISBN isbn80-7340-065-0.

PROCHÁZKA, Zdeněk a Jan OULÍK. Historické náhrobníky Tachovska: Die historischen Grabmäler der Tachauer Region. Přeložil Josef HOLÝ. V Domažlicích: Nakladatelství Českého lesa, 1995. Historií západních Čech. ISBN isbn-80-901122-6-9.

PROCHÁZKA, Zdeněk a Jiří ÚLOVEC. Hrady, zámky a tvrze okresu Tachov – 1: Tachov: Okresní muzeum v Tachově, 1988.

PROCHÁZKA, Zdeněk a Jiří ÚLOVEC. Hrady, zámky a tvrze okresu Tachov – 2: Tachov: Okresní muzeum v Tachově, 1988.

ELEKTRONICKÉ ZDROJE:

Českým lesem za bobrem se nesem [online]. Praha: Volfíková Marta a kol., 2013 [cit. 2021-12-20]. Dostupné z: https://www.questing.cz/QST/media/Questing/PDF/Ceskym-lesem-za-bobrem-se-nesem_II.pdf

Do země (ne)zaslíbené [online]. Režie David Vondráček. ČR: Česká televize, 2008.

Kde věž byla šeredná, rozhledna je pohledná [online]. Český les: Janoušková Lenka a kol., 2014 [cit. 2021-12-20]. Dostupné z: https://www.questing.cz/QST/media/Questing/PDF/Kde-vez-byla-seredna,-je-rozhledna-pohledna_oprava.pdf

Lesy ČR [online]. Hradec Králové: Lesy ČR, 2021. Dostupné z: https://lesycr.cz/naucna-stezka/lesna/

Obecní stránky Lesné [online]. Lesná: Lesná, 2021. Dostupné z: https://www.obeclesna.cz/historie

Památkový katalog [online]. Praha: Národní památkový ústav, 2015. Dostupné z: https://www.pamatkovykatalog.cz/soupis/podle-relevance/1/seznam/?kraj=Plze%C5%88sk%C3%BD+kraj&okres=Tachov&h=lesn%C3%A1&fulltext

Rozhledna Havran: Přijďte se podívat! [online]. Tachov: Klub vojenské historie a sportů Tachov, 2013 [cit. 2021-12-20]. Dostupné z: https://rozhlednahavran.cz/web/

SOUKUP, František. Zavražděni za vesnicí, ale pohřbeni před vesnicí. Tachovský deník [online]. Vltava Labe Media, 2020(30102020), 1 [cit. 2021-12-20]. Dostupné z: https://tachovsky.denik.cz/ctenar-reporter/zavrazdeni-za-vesnici-ale-pohrbeni-pred-vesnici-20201030.html

Státní hranice a pohraniční turistika [online]. Prostějov: Zdeněk Šmída, 2016 [cit. 2021-12-20]. Dostupné z: https://www.zdeneksmida.cz/

Tachovsko: krajina mojí duše [online]. Tachovsko: Geoloci, 2013 [cit. 2021-12-20]. Dostupné z: https://www.tachovsko.com/

Tachovsko: krajina v paměti/paměť v krajině: katalog k výstavě [online]. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2014 [cit. 2021-12-20]. ISBN 978-80-261-0423-0. Dostupné z: https://www.antropologie.org/sites/default/files/publikace/downloads/tachovsko_publikace_final.pdf

Wikipedie [online]. 2021. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Lesn%C3%A1_(okres_Tachov)

Wikipedie [online]. 2021. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Lesn%C3%A1_(z%C3%A1mek)

Wikipedie [online]. 2021. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Lesensk%C3%A1_l%C3%ADpa

________________________________________________________________________________________________________________________________

Cestou vody ze Stráže do Stráže (okružní 16,5 km)

Dnešní trasa je plná vody – drobných i větších potoků protínajících cestu a mnoha rybníků provázejících naše putování. Jedinou turisticky známější lokalitou je rybník Sycherák. I přesto je pravděpodobné, že žádné početné davy turistů nepotkáte a naplno si vychutnáte zdejší krásnou přírodou. Po této významné rekreační lokalitě je trasa také pojmenována – Sycherák. Po celou dobu sledujeme žlutou turistickou značku.

Cesta začíná v původně královském městečku Stráž. Název obce vypovídá více o historii tohoto sídla. První písemné zmínky pocházejí z r. 1331, kdy král udělil řadu výsad, nicméně osídlení místa je prokazatelně mnohem starší. Souvisí s procházející Norimberskou zemskou stezkou. Obec bývala sídlem přimdeckých Chodů (Chody dělíme na domažlické, přimdecké, tachovské a plánské), jejichž úkolem byla ostraha hranic, díky tomu přijímali nemalé výhody (nekonali robotu, nebyli poddáni vrchnosti, což představovalo značnou svobodu v konání řemesel, stěhování apod., neplatili cla a mýta, měli vlastní soud atd.). Celkem se jednalo o 24 privilegií, které jim obyčejný člověk mohl opravdu závidět. Od 16. století postupně klesá význam služby Chodů a s tím přicházejí i o zmíněné výhody. Městečko mívalo hradby a dvě vstupní brány (u čp. 145 a 29).

 V obci musíte navštívit:

• památný strom – Strážská lípa sv. Jana Nepomuckého – asi 300 let stará lípa malolistá s obvodem kmene více než 3,5 m.
• sousoší sv. Jana Nepomuckého – jedno z nejpozoruhodnějších barokních děl regionu pochází od místního sochaře Ondřeje Artschlaga z roku 1722. Vrcholem 6 m vysoké skulptury je socha sv. Jana Nepomuckého, nezvykle bez typického kříže a palmové ratolesti v rukách. Kříž drží andílek u jeho nohou. Ve spodní části pokračují další postavy andělů – na bočních volutách sedící na obláčcích s beránkem a visacím zámkem a v průčelí je ještě jeden v zamyšlení opřený o zeměkouli.
• kostel sv. Václava – v mase stavby se vyskytují románské relikty (např. nejstarší je portál ve vnějším zdivu), na poč. 17. století byla přistavěna věž (právě toto období dalo objektu současný vzhled), v první polovině 18. století došlo k barokní úpravě, vnitřní zařízení pochází převážně z poč. 20. století.
• kostel sv. Ducha – svatostánek byl postaven na tomto místě díky zázračnému prameni. Původně se jednalo o dřevěnou kapličku, která byla na přelomu 17. a 18. století nahrazena dnešním zděným objektem. Aktuální stav kostela je dosti neutěšený, ale alespoň je ochráněn proti nepříznivému počasí novou střechou. Zázračný, dosti vydatný, pramen byl slabě železitý se zvýšeným obsahem bóru. Mohlo se jednat o nejjižnější vývěr mariánskolázeňské zřídelní oblasti. Zázrak spočíval v léčení zejména očních chorob. Dnes zde ale již nic nevyléčíte, jímání je zasypáno. Na protější straně silnice stojí jistě za povšimnutí barokní hospodářský dvůr (čp. 169) z konce 18. století.
• kostel sv. Jana Křtitele – hřbitov se svým svatostánkem zde vznikl v souvislosti s morovou epidemií, která postihla městečko koncem 16. století. Současný barokní objekt je z 1. poloviny 18. století. Na protější straně silnice je velký dřevěný kříž asi z konce 18. století. Bohužel dnes ochuzený o Krista malovaného na plechu umístěného v horní části objektu.
• kamenná nádrž na vodu – zcela obyčejná, nezdobená, čtvercová kašna zhotovená z plochých žulových desek. Do jedné z nich vyryta datace 1727.
• kaple Panny Marie Lurdské – drobná empírová stavba z konce 19. století

 V souvislosti s městysem Stráž není možné nezmínit historii zdejšího židovského osídlení, i z toho důvodu, že nejstarší písemná zmínka potvrzující přítomnost židů v této oblasti pochází právě z tohoto místa – r. 1331 daruje král Jan Lucemburský městečku Stráž příjmy ze Židů a další privilegia. Stráž můžeme směle zařadit k městům s výrazným zastoupením židů v národnostním složení obyvatel, zejména v první polovině 19. století, kdy zde žilo 47 židovských rodin. I přes dramatické historické osudy tohoto národa se v obci zachovaly památky připomínající její dávné obyvatele. Židovské osídlení se soustředilo v západní části Stráže, tzv. Horním městě, nacházelo se již za městským opevněním. Synagoga (u čp. 200) byla vypálena za 2. světové války, následně v roce 1950 zbořena. K židovskému hřbitovu se dostaneme z náměstí, po asi 1,5 km, po zelené turistické značce. Jedná se o nejstarší židovský hřbitov Českého lesa. Zřejmě zde byl již v roce 1330, ale zcela jistě v polovině 15. století. Náhrobky byly devastovány nejen za války, nýbrž i v poválečném období, kdy byla značná část využita ke stavebním účelům. Dnes zde lze nalézt nejstarší náhrobník datovaný rokem 1579.

Jelikož se jedná o okružní trasu, je zcela na Vás, v jakém směru budete putovat. Začnu v protisměru hodinových ručiček, tedy směrem na Jadruž.

První ¼ cesty nás čeká jenom stoupání, a to až za kopec Výhled (573 m), který je nejvyšším bodem této oblasti (Bonětická pahorkatina). Nečekejte zde ale žádný pořádný výhled, neboť místo je uprostřed lesa.

Dalším sídlem na naší trase je malebná vesnička Jadruž s kruhovou návsí s rybníčkem (tedy rybníčky, jsou hned dva), statky a kapličkou – prostě jako z pohádky.

V obci musíte navštívit:

• při vstupu do obce od Stráže Vás přivítá velký kamenný kříž z roku 1850 od Georga Böhma
• od téhož autora pochází také „znovuobjevená“ (v roce 2003 byla soška vyzvednuta z příkopu, následně opravena a v roce 2011 instalována) socha sv. Ondřeje na návsi. Díla tohoto autora lze řadit spíše mezi lidovou tvorbu, typické jsou nerespektováním anatomických proporcí lidského těla.
• opravená kaplička svatého Václava z roku 1851 rozsvítila celou náves
• k dokreslení malebnosti místa nesmí samozřejmě chybět pořádný památný strom, v tomto případě se jedná o Jadružský jasan s více než 35 m na výšku a obvodem kmene 3 m (měřeno naposledy v 80. letech)

Za další 3 kilometry, mírně klesající příjemnou cestou, se dostaneme k nejvýznamnější rekreační oblasti zde – k přírodnímu rybníku Sycherák. Toto místo je oblíbené zejména svou malebností, písečnými plážemi a borovými lesy kolem.

Dále nás čeká vesnička Borek ze 14. století. Její pohnutá poválečná historie je dnes odražena v takovém zvláštním pocitu nesouvislého, abnormálně řídkého schématu zástavby. V roce 1945 přišla víska o 7 domů, které byly vypáleny a podobný osud následoval u dominanty – panského domu, v roce 1953. Po požáru byl zbořen.

Sledujeme dále žlutou turistickou značku. Po chvíli (500 m) mineme Ovčí rybník. Krátce se zastavíme za dalších 500 m, u žulového smírčího kříže z pol. 19. století. Špatně čitelný nápis začínající slovy „Jeder Baum der Hans Beimel er…“ upomíná na lesní neštěstí. Po hrázi lemované jírovci pokračujeme směrem na Valchu. V těchto místech je opravdu nádherné okolí plné žulových bloků i menších kamenů, které svádí k posezení a odpočinutí.

Přírodní památka Valcha byla vyhlášena roku 1990 k ochraně dubů a buků starých kolem 180 let. Označení přírodní památky je spjato 

s nedalekou osadou, kde stávala vodou poháněná valcha strážských soukeníků a 3 mlýny (Čankovský, Čertův a zbrojní hamr). Do dnešních dnů tuto historii připomíná žulový přepad na potoce a unikátní žulová lávka dlouhá 9 m. Skládá se pouze

ze dvou kamenných bloků, přičemž jedna část je dlouhá 4,4 km. Z místní žuly jsou po okolí rozesety i další výrobky – ostění, schody, žlaby, kříže, boží muka, i domy. Je zde také 

pěkně opravená, ale nepříliš architektonicky zajímavá, kaple Nejsvětější Trojice z první třetiny 20. století.

Před námi je nejkrásnější část našeho putování – klikatící se cestička podél skalisek na jedné straně a na straně druhé nás bude provázet divoce meandrující Čankovský potok. Tato romantická část trasy končí u zbrojního hamru (= výroba nářadí, nikoliv zbraní), který se ale nacházel, a jehož pozůstatky jsou dodnes patrné, na opačné straně potoka v místě samoty využívané k rekreačním účelům – spatřit dodnes můžeme šachtu pro vodní kolo, podzemní klenutý kanál procházející pod rekreačním objektem (ústí do Čankovského potoka) a náhon, který Vás dovede k nízké ruině původního hamru. První zmínky o tomto objektu pocházejí z první poloviny 19. století, průběžně je nadále zmiňován v různých písemných pramenech do 30. let 20. století.

Posledních 2,5 km se vine kolem Strážské hůrky a končí opět ve výchozím bodě naší cesty.

KNIŽNÍ ZDROJE:

DUDÁK, Vladislav, ed. Český les: příroda - historie - život. Praha: Baset, 2005. ISBN isbn80-7340-065-0.

PROCHÁZKA, Zdeněk. Stříbrsko a Borsko: Mieser und Haider Region (Westböhmen). Přeložil Winfried BAUMANN. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa, 1995. Historicko-turistický průvodce. ISBN 80-901122-9-3.

ELEKTRONICKÉ ZDROJE:

BROJÍR, Jaroslav. Valcha. Smírčí kříže, křížové kameny a jiné pozoruhodné kamenné památky [online]. Praha: Jaroslav Brojír, František Svoboda, 2021 [cit. 2022-02-05]. Dostupné z: https://www.smircikrize.euweb.cz/CR/Tachov/Valcha.html

Georg Böhm (sochař). Wikipedie [online]. Praha: Wikipedie, 2021 [cit. 2022-02-05]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Georg_B%C3%B6hm_(socha%C5%99)

Jadružský jasan. Ústřední seznam ochrany přírody a krajiny České republiky [online]. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 1981 [cit. 2022-02-05]. Dostupné z: https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/pstromy/index.php?SHOW_ONE=1&ID=9060

Kostel sv. Václava ve Stráži u Tachova je románského původu. Turistické listy [online]. 2018 [cit. 2022-02-05]. Dostupné z: https://www.turistickelisty.sportovnilisty.cz/mistopis/kostel-sv-vaclava-ve-strazi-u-tachova-je-romanskeho-puvodu/

Městys Stráž [online]. 2022 [cit. 2022-02-05]. Dostupné z: https://www.obecstraz.cz/

Norimberská cesta [online]. Wikipedie, 2. 11. 2021 [cit. 2022-02-05]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Norimbersk%C3%A1_cesta

Památkový katalog NPÚ [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2022-02-05]. Dostupné z: https://www.pamatkovykatalog.cz/soupis

SOUKUP, Roman. Říšská cesta řečená Zlatá, Norimberk - Praha v úseku Bärnau - Tachov - Trnová. Staré stezky [online]. Tachov, 12/2008, 52 - 78 [cit. 2022-02-05]. Dostupné z: https://media.archeologicky-atlas.cz.s3.amazonaws.com/production/source/documents/Obora%20u%20Tachova/Soukup_2008.pdf

Valcha je osadou, přírodní památkou a zároveň přírodním parkem [online]. 2010. Plzeň: Vltava Labe Media, 2010 [cit. 2022-02-05]. Dostupné z: https://tachovsky.denik.cz/zpravy_region/valcha-je-osadou-prirodni-pamatkou-a-zaroven-priro.html

Valcha na Tachovsku už neklape. Je tam ale krásná příroda a klid [online]. Český rozhlas, 2016 [cit. 2022-02-05]. Dostupné z: https://regiony.rozhlas.cz/valcha-na-tachovsku-uz-neklape-je-tam-ale-krasna-priroda-a-klid-7430051

VESELÝ, Josef. 481. schůzka: Chodská cesta za spravedlností. Toulky českou minulostí [online]. Český rozhlas, 21. 12. 2020 [cit. 2022-02-05]. Dostupné z: https://dvojka.rozhlas.cz/481-schuzka-chodska-cesta-za-spravedlnosti-7938660

Vzpomínka na podzimní výlet na vrch Výhled [online]. Plzeň: Vltava Labe Media, 2010 [cit. 2022-02-05]. Dostupné z: https://tachovsky.denik.cz/zpravy_region/vzpominka-na-podzinni-vylet-na-vrch-vyhled20101214.html

________________________________________________________________________________________________________________________________

Panstvím Kolowrat-Krakowských k rotě pohraničníků (9 km + 9 km zpět stejnou cestou)

Pod Ovčím kopcem – Apolenský příkop – Diana – Rybničná 

Cesta od rozcestníku Pod ovčím kopcem do Rybničné je nenáročná, vede celou dobu po zpevněných cestách hustými lesy Kolowratů. Můžete ji absolvovat také s kočárkem nebo s malými dětmi na kole. Celé putování sledujeme žlutou turistickou značku.

Pod Ovčím kopcem začíná (nebo také pro někoho končí) trasa žluté turistické značky, která velice pozvolna klesá k umělému kanálu s názvem Apolenský příkop vzdálenému téměř 3 km. Skoro 10 km dlouhé vodní dílo bylo vybudováno kolem roku 1838 a sloužilo ke splavení dříví ze špatně přístupných lesů a zároveň dodávalo vodu do Václavského rybníka, kde rovněž končilo (začátek se nacházel nedaleko kostela sv. Apoleny). V terénu jsou pozůstatky zřejmé spíše místy.  

Za dalších 5 km nás čeká zlatý hřeb putování – vesnička Diana. Téměř vše, co zde spatříme, upomíná na historii spjatou s majiteli panství a jejich podnikáním. První, co nás vítá v obci, je vysoký cihlový komín, u něhož je ještě základ výrobní haly, jediné pozůstatky rozlehlého areálu podniku s názvem Dřevostavby Kolowrat, který byl založen roku 1930 Jindřichem Kolowratem-Krakowským. Již o 2 roky později zdejší výrobky – od jednoduchých dřevěných objektů až po luxusní dřevěné vily (např. nedaleký penzion Hubert), expandovaly do celých západních Čech. Našlo zde zaměstnání až 600 osob, jejichž obydlí se nacházela v dosud dochovaných četných dřevěných domcích v obci. Úspěšná výroba byla ukončena po konfiskaci státem a následném převozu veškerého zařízení (roku 1950) na Slovensko.

V obci musíte navštívit:

• dřevěná kaple Matky Boží a svaté Žofie z roku 1939 byla postavena Jindřichem Kolowrat-Krakowským na paměť zesnulé manželky Sofie Trubecké. Jedná se o výrobek rodinného dřevozpracujícího podniku (viz výše).
• barokní zámeček postavený před rokem 1742 rozhodně zaujme svým netypickým půdorysem a kvalitní architekturou. Název odhaluje jeho původní určení, dodnes je uvnitř dochována freska bohyně lovu Diany, dílo holandských malířských mistrů 17. – 18. století.

Oblast Diany je dendrologicky značně pozoruhodná a je to vidět na první pohled zejména v okolí zámku, ke kterému se ze všech stran sbíhají staré aleje.

Žlutá turistická značka nás dále vede kolem obory, kde jsou na 25 ha chovány trofejní kusy muflonů. Na opačné straně cesty se nachází přírodní rezervace Diana, která chrání buky a je řazena mezi naše nejstarší chráněná území – již roku 1933 majitel panství Jindřich Kolowrat-Krakowský respektoval návrh na ochranu zdejšího území. Porost má až pralesovitý charakter (280 – 300 let), jedná se o nejstarší lesní porosty v Českém lese. Bohužel byl zde problém absence průběžného zmlazování a nahrazování dožívajících stromů. Toto je již delší dobu řešeno účinnými zásahy správy Kolowratových lesů, ale pochopitelně plně se projeví v dlouhodobějším horizontu. Toto území se zároveň řadí k velice mykologicky hodnotným lokalitám – bylo zde nalezeno více než 100 druhů hub a to včetně několika velice vzácných kousků.  

Poslední kilometr cesty nás dovede do míst bývalé roty pohraniční stráže Diana. Dnes se jedná o osm pomalu chátrajících a zarůstajících budov postavených roku 1977, opuštěných roku 1993. Soubor staveb obsahuje ubytovací objekt, hospodářskou budovu, garáže, rodinný dům, ale třeba také parovod úpravnu vody, muniční sklad, sklad pohonných hmot, psinec atd.

KNIŽNÍ ZDROJE:

DUDÁK, Vladislav, ed. Český les: příroda - historie - život. Praha: Baset, 2005. ISBN isbn80-7340-065-0.

PROCHÁZKA, Zdeněk. Český les - Tachovsko. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa, 1994. Historicko-turistický průvodce. ISBN 80-901122-2-6.

VLČEK, Pavel. Ilustrovaná encyklopedie českých zámků. 2. vyd. Praha: Libri, 2001. ISBN 80-7277-028-4.

ELEKTRONICKÉ ZDROJE:

Česká televize: Toulavá kamera. Česká televize [online]. 2007, 4. 2. 2007 [cit. 2022-02-14]. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1126666764-toulava-kamera/207411000320204/

Tachovsko: Diana (zámeček, osada). Tachovsko [online]. [cit. 2022-02-14]. Dostupné z: https://www.tachovsko.com/diana-zamecek-osada.html

________________________________________________________________________________________________________________________________

Ze svatého místa přes Předpeklí a Peklo až ke stříbrnému pokladu (6,5 km + 6,5 zpět stejnou cestou)

Kladruby, klášter – Pekelský mlýn – U Šestáků – U branky – Stříbro, nám. 

Trochu náročnější putování po malé části poutní cesty sv. Jakuba nabízí krásná zákoutí a cestu lemovanou řekou a skalními masivy. Modrá turistická značka spojuje místo proslulé ojedinělou architekturou Jana Blažeje Santiniho Aichla, Kiliána Ignáce Dientzenhofera doplněné sochařskou výzdobou Matyáše Bernarda Brauna s významným královským městem, jehož bohatství bylo umocněno těžbou stříbra a lokací na důležité Norimberské a Řezenské obchodní stezce. Po celou dobu sledujeme modrou turistickou značku, jejíž trasa bude střídavě stoupat a klesat, ale naštěstí bez významnějšího převýšení.

Cestu zahájíme přímo u benediktinského kláštera, kde lze také zaparkovat vůz. Prohlídku zdejšího skvostného historického areálu rozhodně doporučuji nevynechat! Jedná se o skutečnou architektonickou perlu dalekého okolí. Na první pohled rozhodně zaujme monumentální kopule chrámu Nanebevzetí Panny Marie zakončená královskou korunou upomínající na zdejší hrob knížete Vladislava I. či může být symbolem korunovace Panny Marie po jejím nanebevstoupení. Nacházíme se v areálu jedné ze tří největších a nejvýznamnějších církevních staveb v Čechách (po katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě a kutnohorské katedrále Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele). Chtělo to opravdu notnou dávku odvahy (a peněz, samozřejmě) architekta Santiniho a hlavně opata Fintzguta k přeměně (v letech 1712 – 1726) původně jednoduché románské baziliky (klášter byl založen roku 1115 Vladislavem I.) v tak velkolepé dílo. Santini použil kombinaci geometrických linií strnulé gotiky s dynamikou baroka, tzv. sloh barokní gotiky. Architekt vyhotovil též návrhy vnitřního zařízení včetně hlavního oltáře, které byly dodány, zároveň s dalšími sochařskými skvosty, z dílny Matyáše Bernarda Brauna. Nedlouho poté byl postaven dle projektu Kiliána Ignáce Dientzenhofera nový konvent. Reformy císaře Josefa II. z roku 1782 představovaly pro klášter ukončení církevní správy. Benediktini se stěhují a místo nich se uvnitř skladuje střelný prach (v kostele až 1200 tun!), následně přes nemocné vojáky (vojenský špitál) se dostáváme i ke zdravým vojenským obyvatelům budov (kasárna). Až nakonec tuto éru vojenského využívání zakončují váleční vysloužilci (invalidovna). Roku 1825 se panství dostává za zlomek kupní ceny (posuďte sami – kupní cena 275 000 zl., kupcem zaplacena záloha 60 000 zl., doplatek byl císařem zřejmě odpuštěn – takhle by rád nakupoval leckdo!) do rukou Alfréda I. Windischgrätze. Teprve syn – Alfréd II. Mikuláš, věnoval čas a zejména finanční prostředky na další stavební rozvoj místa. Bylo to způsobeno ukončením jeho vojenské kariéry a změně nejen bydliště, nýbrž také obživy. Nejvýraznějším stavebním zásahem této doby bylo založení a zprovoznění pivovaru a s tím souvisejících dalších provozů (ledárna, sladovna). Pivovar skutečně prosperoval, zdejší pivo se dokonce stalo vážným konkurentem věhlasného Plzeňského. Výroba byla ukončena roku 1875 díky obrovskému požáru. Právě za tohoto vlastníka se Kladruby staly skutečným domovem Windischgrätzů. Což dokazuje i to, že zde nechal Alfréd II. vybudovat rodovou hrobku. Je ale nutné zároveň dodat, že stavební aktivita Windischgrätzů celek architektonicky spíše poškodila.

Vydejme se na cestu po modré turistické značce směr Stříbro. 300 m musíme jít podél silnice, ale naštěstí je zde vybudovaný chodník. Jakmile sejdeme pod areál kláštera, otevře se krásný pohled na kostel Nanebevzetí Panny Marie v celé jeho kráse. Po chvilce pokračujeme polní cestou, která míjí pastviny s pasoucími se koňmi. Krátkým stoupáním dojdeme k tajemnému poutnímu místu, k vyhlídce Kalvárie neboli také Dívčímu skoku. Právě toto označení připomíná zázrak, který se zde podle legendy odehrál. Významné obchodní stezky vždy lákaly nepoctivce, nejinak tomu bylo i v tomto kraji. Při jednom přepadu došlo k pronásledování dcery obchodníka, která než by se vzdala do rukou zbojníků, rozhodla se raději ukončit svůj život skokem ze zdejší skály. Modlitby mladé dívky vyslyšela Panna Marie, která tragédii zabránila – tělo dopadlo do tůně a tím byl mladý život zachráněn. Tato legenda se traduje v různých obdobách. Na paměť této události se na skalním výchozu tyčí mohutný krucifix z roku 1892. Krásné místo k zastavení a relaxaci, nicméně bez úchvatných výhledů, neboť ty pomalu zarůstají okolní vegetací. Hned pod křížem, na skalním ostrohu je zajímavě umístěný bunkr. Přesněji se jedná o lehké opevnění vz. 36 postavené v roce 1937, které se stalo jedním z 858 stejných objektů, které měly významně přispět k obraně republiky. V tomto případě jde o typ B, tzn. vybaven dvěma střílnami v úhlu 45° o vyšší odolnosti (o 10 cm silnější strop a stěny) nežli typ A.

O kousek dále, na trase modré turistické značky, můžeme vidět další kousek významné historie – mezi lesním porostem se celkem jasně rýsuje pozůstatek bývalé zemské stezky, která tímto místem vedla zřejmě již v 11. století.

Dle mého názoru, vůbec nejkrásnější odpočinkové místo je u rozcestníku Pekelský mlýn. Rozvaliny vodního mlýna jsou k vidění asi 50 m ve směru našeho putování, akorát ale na druhém břehu řeky. Existence mlýna, ovšem s jiným názvem, je doložena již do poloviny 16. století. Jeho provoz a de facto existenci ukončil požár v 80. letech 20. století. Ideální je si zde trochu odpočinout, neboť ve chvíli, kdy se začne cesta odklánět od řeky, společně s tím nás čeká trochu stoupání. Ale nebude to trvat dlouho, asi 500 m, a bude to za námi, abychom mohli opět pozvolna na dalším kilometru klesat k řece. Když se přiblížíme více ke Stříbru, bunkry a také štoly nás budou doprovázet až do cíle putování. Na tomto celkem krátkém úseku se předvedou lehká opevnění typu A – E.

Cestou bunkrů a štol dojdeme až do centra Stříbra. Je to opravdu krásné historické městečko, jehož název napovídá, co způsobilo v minulosti jeho věhlas a bohatství, které bylo umocněno také polohou na významné obchodní cestě. Postavení města v minulosti dodnes odráží široká paleta dochovaných historických památek. Centrum městečka je vyhlášeno městskou památkovou zónou s dochovanou středověkou uliční sítí. Z četných historických objektů rozhodně na první pohled zaujme radnice s výraznou sgrafitovou výzdobou, ale také renesanční domovní portály, městské hradby, klášter a mnohé další.  

Ve městě musíte navštívit:

·         První pamětihodnost doslova pošlapeme, je jí pískovcový most z poloviny 16. století. Má celkem 5 oblouků, přičemž pod jedním se skrývá další typická stavba pro tento region – lehké opevnění typu C. Na mostě Vás vítá socha sv. Jana Nepomuckého z 1. pol. 18. st. od známého plzeňského sochaře Lazara Widmanna. Uprostřed mostu je vsazena hranolová věž se vstupní bránou, nad jejímž portálem můžeme vidět městský znak a rok výstavby. Jedná se o jeden ze dvou mostů vybavených branou v České republice a zároveň o třetí nejstarší dochovaný most v České republice. Právě tudy vstupovali do města bohatí kupci z celého světa.

·         proti mostu je ve skále osazen novotou svítící Milník času Jakoubka ze Stříbra. Dílo vzniklo roku 2010 a připomíná významného husitského teologa, stříbrského rodáka, významného propagátora přijímání podobojí a dle dochované

 korespondence zřejmě též blízkého přítele Jana Husa.

·         krásnou kulisu zde vytváří městské opevnění. Nejstarší část hradeb pochází zřejmě z poloviny 13. století. Vzhledem k jejich poškození za husitských válek byly následně v 15. století opraveny a značně rozšířeny. Od počátku 19. století začal jejich postupný zánik, materiál byl použit ke stavbám domů. Novější část opevnění je dochováno pochopitelně o něco lépe, nejvýraznějšími pozůstatky je právě most s branou, kterou jsme před chvílí prošli, Koubkova branka z roku 1574, Husitská bašta z 2. pol. 15. století (stavební úpravy v 18. století) a Židovská branka z 2. pol. 18. století, která umožňovala vstup do židovského ghetta.

 

·         ocitli jsme se na náměstí, které nabízí celou řadu památek, z nichž je bezesporu nejvýraznější pozdně renesanční radnice. Nejstarší část budovy je z počátku 16. století, kdy bylo město na vrcholu hospodářské konjunktury. Díky značným poškozením způsobeným požárem, byla budova na přelomu 16. a 17. století rozsáhle přestavována, právě z tohoto období pochází víceméně současný vzhled. Nejvýraznějším prvkem je jistě sgrafitová fasáda, která vznikla v 80. letech 19. století (původní sgrafita byla tehdy v tak špatném stavu, že jejich původní vzhled byl při opravách pouze odhadován). Malinký parčík s fontánkou a zahradním pavilonkem byl zbudován v roce 1811, místo jako stvořené pro alespoň krátké odpočinutí. Téměř uprostřed náměstí se nachází honosný tzv. morový sloup z první pol. 18. stol. osazený 13 plastikami světců a světic z dílny Kristiána a jeho syna Lazara Widmanna. V následujících obdobích byl sloup několikrát restaurován a při takových zásazích docházelo často ke změnám částí díla (nahrazení starších soch novějšími z dílny Karla Wilferta, poškození vandaly, osazení replik).

·         minoritský klášter s kostelem sv. Máří Magdalény se krčí vcelku nenápadně v rohu náměstí, ale rozhodně si pozornost zaslouží! Jedná se zřejmě o nejstarší z památek Stříbra. Klášter byl založen Švamberky již před rokem 1250. Podle dochovaných reliktů této nejstarší stavební části šlo o skutečně gigantickou stavbu. Několik požárů v následujících obdobích značně ubralo na výstavnosti objektů. Současná podoba vychází z barokní přestavby provedené v 1. třetině 18. století, kolem poloviny téhož období byl zbarokizován též chrám, z kterého dnes zůstalo ovšem pouze obvodové zdivo. Koncem tohoto století celý areál zakoupilo město. Bohužel krátce poté vznikly na stavbách značné škody v důsledku požáru způsobeného bleskem. Od této chvíle je započata postupující devastace, kterou roku 1992 ukončila rekonstrukce trvající do dubna 2011. Dnes se uvnitř komplexu nachází muzeum města, turistické informační centrum, výstavní galerie a víceúčelový sál. Nejzajímavějším interiérem je, dle mého názoru, křížová chodba se dvěma gotickými portály.

·         když budeme z náměstí pokračovat po modré turistické značce dalších 200 m, ocitneme se v romantickém stinném údolí na Svatováclavské lávce, odkud se nám nabízí překrásná přírodní scenérie Stříbrského vodopádu, jehož tok si vyhloubil cestu skalním masivem. Od lávky vytváří Těchlovický potok několik dalších peřejí a kaskád až k ústí do řeky Mže.

·         nedaleko odsud se nachází ještě jedno místo, které Vám umožní detailně se seznámit s historií města. Dovede Vás tam červená turistická značka a najdete ho hned na protějším břehu řeky Mže. Jedná se o Hornický skanzen u štoly Prokop. Nežli Vás pohltí chlad a temno prohlídkové trasy, můžete se seznámit ve venkovní expozici s rozličnou historickou důlní technikou používanou v celé ČR. Nadšení a hlavně odborně znalí průvodci seznamují návštěvníky ve vnitřní expozici s historií dobývání, je zde také pěkná přehlídka nerostů.  

·         Pokud Vás problematika hornictví, zejména toho zdejšího, zaujala, určitě bych doporučila naučnou stezku Historie hornictví na Stříbrsku. Trasa měří pouhé 3 km, je okružní a provede Vás místy s pěknou přírodní scenérií podél řeky Mže. Vlastně na této trase uvidíte vše, co je typické pro toto město – vojenská opevnění, štoly, městské opevnění včetně dvou historických vstupů do centra – Koubkovy branky a věže na historickém kamenném mostě.

Stříbro nabízí mnohem více památek a zajímavostí, soustředila jsem se pouze na ty nacházející se podél nebo poblíž vytyčené trasy. Z okolních si dovolím pouze vyjmenovat Židovskou branku, Muzeum minerálů Duchmaus, kostel Všech svatých s vyhlídkovou věží, kostel Nanebevzetí Panny Marie, z drobných památek namátkou jmenuji plastiku 13. poledníku, sochu sv. Jana Nepomuckého na ulici 28. října, kapličku Na Výsluní a další. Nedaleko od města bych si ještě dovolila doporučit pěkně opravenou 300 m dlouhou křížovou cestu vybavenou 14 zastaveními v podobě výklenkových kapliček, zakončuje ji vrchol Křížového vrchu s vyhlídkou. 

KNIŽNÍ ZDROJE:

BURSÍK, Petr, Vladimír BYSTRICKÝ a Kateřina RUBÁŠOVÁ. Stříbro aneb dějiny jednoho města do roku 2000. Stříbro: Nadace Jakoubka ze Stříbra, 2000.

ČECHURA, Jiří. Kladruby v pohledu devíti staletí. Plzeň, 1995.

PROCHÁZKA, Zdeněk. Stříbrsko a Borsko: Mieser und Haider Region (Westböhmen). Přeložil Winfried BAUMANN. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa, 1995. Historicko-turistický průvodce. ISBN 80-901122-9-3.

ELEKTRONICKÉ ZDROJE:

HALLA, Pavel. Město Stříbro v západních Čechách ukrývá unikátní přírodní vodopády. Český rozhlas [online]. 26. 8. 2014 [cit. 2022-03-26]. Dostupné z: https://regiony.rozhlas.cz/mesto-stribro-v-zapadnich-cechach-ukryva-unikatni-prirodni-vodopady-7441622

HAMARIOVÁ, Juliana. Milník času Jakoubka ze Stříbra. Místa reformace [online]. [cit. 2022-03-26]. Dostupné z: https://mistareformace.cz/cs/m/milnik-casu-jakoubka-ze-stribra-stribro

Hornický spolek Stříbro [online]. [cit. 2022-03-26]. Dostupné z: https://www.hornickyspolekstribro.cz/

Kladrubský klášter. Wikipedie [online]. [cit. 2022-03-26]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kladrubsk%C3%BD_kl%C3%A1%C5%A1ter

Kladruby: oficiální webová prezentace kláštera [online]. [cit. 2022-03-26]. Dostupné z: https://www.klaster-kladruby.cz/cs

Lehké opevnění vzor 36. Wikipedie [online]. [cit. 2022-03-26]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Lehk%C3%A9_opevn%C4%9Bn%C3%AD_vzor_36

Městské muzeum ve Stříbře [online]. [cit. 2022-03-26]. Dostupné z: https://www.muzeum-stribro.cz/

Památkový katalog. Https://pamatkovykatalog.cz/ [online]. Národní památkový ústav [cit. 2022-03-26].

SIHELSKÁ, Martina a Michaela SVOBODOVÁ. Mrtvá jeptiška i zachráněná dívka. Kalvárie u Kladrub je tajemným místem. Český rozhlas [online]. 30. 5. 2021 [cit. 2022-03-26]. Dostupné z: https://plzen.rozhlas.cz/mrtva-jeptiska-i-zachranena-divka-kalvarie-u-kladrub-je-tajemnym-mistem-8500413

Turistickelisty.cz: Mariánský sloup je dominantou Masarykova náměstí ve Stříbře [online]. [cit. 2022-03-26]. Dostupné z: https://www.turistickelisty.sportovnilisty.cz/pozice-1-top/mariansky-sloup-je-dominantou-masarykova-namesti-ve-stribre-2/?style=mobile

________________________________________________________________________________________________________________________________

Hlubokým hvozdem sklářské oblasti Českého lesa (okružní 14 km)

Stará Knížecí Huť - Huťský rybník - U Kamenné hájenky - Pod Mlýnským vrchem - Pod Havranem - Havran - U altánku - Stoupa - Pod Červeným vrchem - Stará Knížecí Huť

Miluji obce, kde končí silnice. A právě v takové se nachází náš výchozí bod – začínáme ve Staré Knížecí Huti, chtělo by se říci na konci světa. Během putování „bohem i lidmi zapomenuté“ oblasti Českého lesa nás bude pravděpodobně doprovázet pouze samota, zpěv ptáků a šumění lesa. Díky násilnému vysídlení a doslova vymazání dřívějších obcí z mapy, má tato krajina takovou zvláštní atmosféru. Nicméně tragická historie je dnes vyvážena nádhernými přírodními scenériemi. Větší převýšení nás čeká u rozhledny Havran. Trasa je vhodná i pro cyklisty. Částečně kopíruje naučnou stezku Historie sklářství, cyklistickou trasu č. 2174, zelenou, modrou a červenou turistickou značku.

Výlet mašinkou a malá procházka pro nejmenší (3,5 km + 3,5 km zpět stejnou cestou)

Ošelín žst. - U Mže - Nad Záhořím

Vrcholem našeho dnešního putování bude řeka Mže. Břehy toku ve dnech pracovního klidu a o dovolených ožívají čilým lidským ruchem četných chatových a trampských osad či tábořišť, jejichž výstavba byla podmíněna zdejší čarokrásnou scenérií a touhou lidí spočinout v této panensky čisté přírodě po delší dobu. Snad toto místo okouzlí i Vás! 

Naší výstupní vlakovou stanicí bude Ošelín na Tachovsku, poblíž stejnojmenné obce. Následující kroky ovšem nebudou směřovat do zástavby, nýbrž do přírody.

Po zelené turistické značce se přiblížíme k řece Mži, kterou překonáme po lávce. Po zelené začneme stoupat vzhůru, tedy pokud chceme být odměněni výhledem (a to my jistě chceme).

Hned po pár metrech se můžeme osvěžit pramenem U chat. A hurá za výhledem! Stoupání je pozvolné a nepříliš dlouhé – pouze 1,5 km. Až se pokocháte výhledem do krajiny, můžete využít nedaleký přístřešek k posezení a občerstvení. Hned vedle něj je novodobá plastika sv. Huberta. Odsud už nás bude provázet jenom Záhoří – vpravo v kopci bývalo tvrziště (ale dnes z něj nejsou žádné pozůstatky), vlevo od cesty se nacházela stejnojmenná osada, z níž jsou dnes k vidění pouze ruiny. Ale přeci jenom něco pěkného z tohoto bývalého sídla zůstalo zachováno. Kdysi významné poutní místo připomíná, 200 m vlevo od cesty, kaple Nejsvětější Trojice z první poloviny 19. století. Jednou ročně se zde konala dosti navštěvovaná tzv. Chlebomáslová pouť, která směřovala z kostela sv. Jiří v Černošíně přes hrad Volfštejn k této kapli. Název vychází od tradičního občerstvení podávaného poutníkům. V současnosti je snaha o obnovu této poutě.

Cíl naší procházky je na dosah – rozcestí Nad Záhořím. Pokud zbyde ještě síla a čas, tento rozcestník umožňuje zakončit putování elegantním obloučkem v délce 5 km a poznat další zajímavá místa – hrad Volfštejn a zejména Vlčí horu s mnoha nezaměnitelnými vyhlídkami.

V letních dnech se nezapomeňte při zpáteční cestě osvěžit v čisté vodě Mže. Ideální vstup i pro menší děti se nachází u vedlejší lávky pro pěší po proudu řeky (můžete využít červenou TZ).

 

ELEKTRONICKÉ ZDROJE:

HORÁČEK, Matouš. Řeka Mže. Tachovsko [online]. 2013 [cit. 2022-11-21]. Dostupné z: https://www.tachovsko.com/reka-mze.html

JANOTOVÁ, Martina. Záhoří: K lesní kapli i za petrklíči. Město Černošín [online]. 20.5.2021 [cit. 2022-11-21]. Dostupné z: https://www.cernosin.cz/turistika/predstavujeme-nase-vesnice/zahori/zahori-652cs.html

ŠAFANDA, Petr. Kulturně-historická topografie Tachovska (zaniklé obce) [online]. Plzeň, 2018 [cit. 2022-11-21]. Dostupné z: https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/39147/1/Petr%20Safanda%20BP%20Kulturne-historicka%20topografie%20Tachovska%20%28zanikle%20obce%29.pdf. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni. Vedoucí práce Doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D.

________________________________________________________________________________________________________________________________

Památkám  neunikneš! (okružní 5,5 km)

Tachov - Pod Vysokou - Rozhledna na Vysoké - Světce-jízdárna - Knížecí alej - Tachov

Současné Tachovsko vyniká řídkým osídlením, jehož velkým pozitivem pro turisty je nádherná příroda. Zdá se mi, že tato oblast dosud není příliš turisty objevena, přestože nabízí vše, po čem milovník přírodních a architektonických krás může toužit. Ideální místo pro pěší i cykloturistiku, ale též pro vyznavače běžeckého lyžování.  Dnešní procházka nás provede místy odrážející význam města i bohatství zdejších panských rodů, ale též krvavými stopami jedné nepovedené bitvy.

Putování zahájíme na náměstí v Tachově. Městečko je přeplněno památkami, je to úžasné místo, kde doslova ožívají dějiny na každém kroku. Není divu s ohledem na více jak 900 let starou historii zdejšího osídlení (k založení pomohla poloha na významné obchodní cestě – Norimberské stezce – severní větev, ta v těchto místech přecházela řeku Mži), které se ve 13. století proměnilo v královské město (rozlohou nejmenší v Čechách, ovšem se strategickým významem) chráněné hradbami. Sídlo bylo značně poznamenáno rozsáhlými požáry v 15. – 18. století a během Třicetileté války. V novodobé historii byla původní zástavba nejvíce postižena, resp. z velké části demolována, v 50. a 60. letech, kdy starobylé domy nahradily paneláky.

Začněme tím, že se trošku porozhlédneme po náměstí. Tachov byl roku 1992 vyhlášen městskou památkovou zónou. Ve středu náměstí je velká žulová empírová kašna z 19. století, jejíž vrchol tvoří váza (replika vytvořená z betonového odlitku). Na každé straně pylonu jsou chrliče ve tvaru lví hlavy. Na severní straně náměstí se nachází rozlehlá budova okresního soudu. Dříve právě zde stávala radnice, ta byla několikrát poškozena požárem, až nakonec došlo v roce 1872 k jejímu zboření. Zachován zůstal pouze suterén (lze jej datovat až do 14. století), který je součástí současné budovy. Vůbec zatím nejstarší zděnou architekturu v západních Čechách nalezneme v útrobách domu čp. 70, jedná se o gotickou klenbu z konce 13. století. O něco mladší, ale stále ještě gotická, klenba je dochována také v čp. 59. Jižní část náměstí uzavírá novodobá budova obchodního domu (70. léta), která (bohužel) nahradila původní objekt panského pivovaru založeného v 1. polovině 16. století, který zanikl o tři století později. Ale k demolici budov došlo až roku 1959 po požáru. Celkový dojem si opět napravíme, když budeme pohledem pokračovat vlevo k objektům čp. 116 – 120 s gotickými prvky, renesančními přestavbami a mladšími dílčími zásahy.

Naše kroky budou následovat zelenou turistickou značku. Okolo Jednoty projdeme Rokycanovou uličkou a ocitneme se u zdi zámeckého parku, jemuž dominuje empírový zámek. Nejstarší zmínky o šlechtickém sídle se vztahují k nejranější existenci osídlení, konkrétně k roku 1126, kdy je zmiňováno hradisko, které bylo právě v této době přebudováváno a rozšiřováno tak, že již o pár let později se o této stavbě hovoří jako o hradu. Se založením královského města Přemyslem Otakarem II. (1275) značně zmohutněl také zdejší hrad. Ač se ve své době jednalo o komfortně zařízené sídlo vybavené nejmodernějšími výdobytky (zejména za Karla IV., který se v Tachově často zdržoval), vlivem střídajících se majitelů, četných požárů a válečných tažení došlo časem ke značné degradaci. Radikální přeměna nastala až na přelomu 18. a 19. století za Windischgrätzů, kdy objekt ztrácí středověkou podobu pevnosti a stává se z něj reprezentativní rodinné sídlo. Zámek byl opuštěn roku 1945, následně nebyl využíván. Havarijní stav byl potvrzen roku 1968 vydáním demoličního výměru. Následující rok probíhal stavebně historický průzkum, díky jehož závěrům bylo od demolice upuštěno. Naopak byla roku 1972 zahájena nákladná rekonstrukce. Od roku 2014 je zde přístupná expozice historie města a zámku, zámecké interiéry připomínající dobu Windischgrätzů a malá galerie současného výtvarného umění. To, co vypadá jako malá kaplička s honosným kamenným rodinným znakem v průčelí přilepená ke zdi parku, je vchodem. Otázkou je kam? Dle sdělení pracovnice zdejšího IC zde za minulého režimu bývaly vyhlášené diskotéky a bar. Osobně se domnívám, že by mohlo původně jít o rodinnou hrobku (kostel sv. Václava byl upraven na rodinnou hrobku teprve roku 1802, tedy po radikální přestavbě zámku, která byla realizována do konce 18. století).

Ještě než překonáme po mostku řeku Mži, zastavme se u kamenné stěny přilepené k budově čp. 134. Jedná se o pozůstatek předbraní Říšské či Zámecké vstupní brány středověkého městského opevnění, které dodnes z velké části (zhruba ze ¾ z

 původních 780 m) kopíruje nejstarší jádro města. Poslední ze tří vstupních bran byla zbořena ve druhé pol. 19. století, naopak první zaniknuvší byla právě brána Říšská (a to pro svůj úzký průjezd). Hradby vznikly zřejmě kolem roku 1300 a spojovaly 26 věží (vysokých 11 – 14 m), z nichž je dodnes 21 dochováno. Obrana města byla posílena 43 – 45 m širokým příkopem, valem a vodou řeky Mže. Zdejší systém opevnění je tak dobře dochovaný, že k návratu do minulosti už chybí jenom křik obránců a dobyvatelů.

Hned za řekou vpravo je shluk historických domů čp. 294 – 297, který je označován jako „Špalíček“. Dokonalý příklad postupného rozšiřování města na předhradí v období přelomu 18. – 19. století.

Jak se budeme postupně dostávat ke kraji zástavby, naše cesta bude stoupat a stoupat až k vrchu Vysoká s rozhlednou a památníku bitvy u Tachova. Kořeny prvního významného krveprolití tohoto období můžeme hledat v počátcích vlády Václava IV. Tehdy nastává skutečná krize – na všech stranách se válčí, autorita církve svaté se bortí a tyto vážné společenské změny jsou navíc posíleny neúrodou a morem. Nejistota lidí roste… Tím je vytvořena úrodná půda pro nové revoluční učení – husitství. Tachov náležel k souvislému územnímu bloku katolické moci v Čechách, naproti tomu jihozápad Čech byl základnou kališníků. Tyto poměry vydržely do září 1426, kdy bylo Stříbro dobyto (zřejmě léčkou) Přibíkem z Klenové (budiž ke cti, že se to obešlo bez ztráty jediného života!). Husitství se začalo v Čechách nebezpečně dařit, to vyvolalo samozřejmě reakci katolíků. 18. 3. 1427 byla vyhlášena křížová výprava proti kacířským Čechám. Mobilizace probíhala na všech stranách Českého království. I přes jednoznačnou početní převahu a souběžně diplomatickou podporu, se katolíkům nedařilo. Nekoordinovanost a nejednotnost uvnitř katolické strany se projevovala takovými absurdními situacemi jako např. u Stříbra v červenci 1427, kdy jenom informace o blížících se kališnících vyvolala v katolickém ležení takovou paniku, že křižáci doslova uprchli k Tachovu. Po tomto fiasku je na místě vojsko trochu povzbudit. Výborný záměr! Ovšem tristní provedení… Projev (právě na tomto místě) plný slov odvahy a udatnosti korunován zástavou ukřižovaného Krista končil dohadováním o velení, strkanicemi a nakonec sražením zástavy s Kristem na zem. Co Vám budu povídat, trapnější to snad už ani nemohlo být… Od této chvíle se začalo zdejší křižácké vojsko nápadně početně zmenšovat. Ti, kteří zůstali (nebo nestačili utéci) se stáhli do bezpečí hradeb města, čímž se ovšem dostali dobrovolně do pasti. Zdejší typ opevnění umožňuje aktivní obranu pouze velmi omezenému množství vojáků, čili v tuto chvíli, s ohledem na značnou početní převahu husitů, rozhodně nelze hovořit o obraně účinné. Nezbývalo než čekat na pomoc zvenčí, ta ale nepřišla… Husitství se náramně hodilo komunistické propagandě (obě hnutí přeci bojovali za nový, lepší společenský řád), proto zejména za minulého režimu vznikalo množství monumentálních památníků připomínající toto období. Slavnostní odhalení zdejšího pomníku skládajícího se ze tří betonových bloků s reliéfem kalicha, proběhlo v roce 1972.

A teď si trochu odpočineme, protože právě toto místo k malému vydechnutí přímo vybízí – lavičky, výhled, pokud Vám vyhládlo i možnost použití grilu nebo rozdělání ohně. Také je odsud krásně vidět 200 m vzdálená moderní ocelová rozhledna příznačně ve tvaru kalicha, takže svůj zážitek můžete ještě o 25 m a 144 schodů výše umocnit. Když půjdete ještě kousek dál, narazíte na takové pěkné, klidné zákoutí jako stvořené k rozjímání s umělou lurdskou jeskyní vystavěnou na konci 19. století. Tam, kde je dnes dětské hřiště, právě ten malý kopeček, z kterého vede klouzačka, stávala i kaple. Ta byla ale zbořena roku 1961.

Odpočatí, najedení, pokochaní zpátky na trasu! Zelená značka nás dovede pozvolným klesáním k fascinujícímu místu tvořenému několika historickými velkolepými stavbami. Slibuji Vám, budete koukat! Na křižovatce, kde se zelená značka ostře stáčí vpravo, ji opustíme a budeme pokračovat rovně. A jsme tu, u bývalého pavlánského kláštera. Ale to je jenom začátek…

Založení kláštera předcházela pověst o 14 tajemných světélkách objevujících se nad velkým kamenem. Lidé je přirovnávali k 14 svatým pomocníkům a vzdávali jim úctu. Asi ve 14. století zde vyrostl kostel, kde mohli poutníci a kupci putující po obchodní stezce prosit o ochranu při cestě hlubokými hraničními hvozdy. Teprve mnohem později, roku 1639, sem majitel panství Jan Filip Husmann pozval v rámci posílení rekatolizace řád pavlánů a věnoval jim malý poutní kostelík. Díky neustálému nedostatku financí, smrti donátora a změně majitele panství, se podařilo klášter dostavět až o 30 let později. Ke konventu přibyl samozřejmě o něco později i monumentální chrám, jehož zříceniny se nacházejí v sousedství. Fungování kláštera bylo celkem krátké, neboť zanikl po 130 letech v souvislosti s reformami císaře Josefa II. Nekončí ovšem historie těchto budov. Koncem 18. století zakoupil areál majitel tachovského panství Josef Mikuláš Windischgrätz. Konvent byl po dobu oprav zámku (1787-1809) využíván k rodinnému bydlení a chrám byl zatím zcela vyklizen (zejména zbaven 47 nebožtíků v rakvích) a postupně chátral. Počátkem 19. století započala realizace velkolepé přestavby původního chrámu. Alfréd Windischgrätz z něj chtěl vytvořit honosné romantické rodinné sídlo. Začalo se ale bouráním a následně převažujícími přístavbami. Monumentálnost celého projektu odráží dochovaná část a zejména druhá největší jízdárna ve střední Evropě, která byla v neorománském slohu dokončena v polovině 19. století kousek pod budoucím zámkem. Skromněji uvažující dědic ovšem neměl pro vzletný projekt otce pochopení, a tak zůstal rozestavěný areál opuštěn. Draze vybudované nové části se na konci 19. století zřítily a dodnes zůstala stát pouze původní část budovy chrámu. Klášterní konvent byl proměněn na sídlo knížecího lesního úřadu, dnes je zde Střední průmyslová škola.

Sejdeme opět na zelenou turistickou značku. Okázalá budova Windischgrätzké jízdárny musí ohromit každého! Po prozkoumání interiéru je zcela zřejmé, že zde byli koně vždy na prvním místě! Centrální sál o velikosti 20 x 40 m sloužil hlavnímu účelu stavby, v okolním prstenci se nacházely stáje, sklady sena, kovárna a byt pro kováře, v patře pak bylo zázemí pro hosty s místnostmi k jejich ubytování a nejkrásnější interiér budovy – knížecí lóže. Fascinující jsou četné důmyslně řešené technické detaily – rozhodně megalomanský krov s lucernou osvětlující sál, šachta na shazování hnoje na vůz, výška dámského lóže je situována tak, aby mohla dáma komunikovat s jezdci. Dlouhodobá absence údržby po konfiskaci v roce 1945 dovedla tento skvost k havarijnímu stavu, na konci 20. století byl dokonce vydán demoliční výměr! Díky majetkovému převodu začala roku 2000 rekonstrukce, od roku 2010 požívá budova status Národní kulturní památky. Výborná akustika umocňuje zážitek z návštěvy zdejších koncertů.

Naše cesta po zelené TZ končí a od rozcestníku Světce jízdárna začíná modré putování Knížecí alejí, tzv. Aglájiným údolím. Ještě než se vydáme dál, určitě nakoukněte do areálu domu, kde je dnes zřízena kavárna. Je tam krásný rekonstruovaný dřevěný osmiboký holubník z roku 1932, který patřil k dnes již zaniklému mlýnu. Spodní část byla využívána jako altánek k posezení, ve vrchní partii je tříposchoďový holubník ukončený jehlancovou střechou. Vstupme nyní do aleje tvořené přibližně 400 listnatými stromy úctyhodného stáří (průměrně 150 let), je dlouhá 2,5 km a byla založena roku 1791 Josefem Mikulášem Windischgrätzem (to byl otec nám již dobře známého Alfréda – megalomanského stavebníka areálu ve Světcích). Od roku 1987 je toto krásné stromořadí vyhlášeno chráněným přírodním výtvorem. Alej je druhově celkem pestrá, budete míjet javory, duby, olše, vrby, jírovce, lípy a jasany. 

Na opačném konci aleje se nachází další ze zajímavých historických budov, Husmannův mlýn, o němž se objevují zmínky již ve druhé polovině 14. století. Během tak dlouhé doby existence samozřejmě několikrát změnil jméno, proto se můžeme setkat u této stavby také s označením Zámecký, Panský nebo Horní zámecký mlýn. Nejvýstižnější je ale dle mého názoru právě to nejužívanější současné označení Husmannův mlýn, protože to byl právě on, kdo v polovině 17. století budovu přestavěl, na což upomíná též mohutný kamenný reliéf se znakem rodiny v průčelí. Tato renesanční podoba se udržela přibližně do současnosti. Jan Filip Husmann z Namedy rozšířil svou majetkovou základnu zejména díky úspěchu v bitvě u Bílé hory. Mezi dalšími získal za „přívětivou“ cenu také panství Tachov. Obyvateli nenáviděný pobělohorský zbohatlík byl výborným hospodářem, za jeho vlády panství skutečně prosperovalo. Na druhou stranu s příchodem „Ukrutného Jana“, jak byl mezi poddanými označován, došlo ke zrušení dosavadních privilegií a tvrdému prosazování rekatolizace.

Blížíme se k našemu výchozímu bodu. Ještě pár kroků a vítá nás opět mohutné městské opevnění. Na trávníčku před kamennou zdí je pomníčkem znovu připomenuta krvavá řež bitvy spíše o Tachov nežli u Tachova.

Ve městě musíte dále navštívit:

·         charakteristickou dominantou města je štíhlá věž arciděkanského (od r. 1929) kostela Nanebevzetí Panny Marie vystupující nad střechy městských domů. Velkolepost městského chrámu je naprosto spolehlivým odrazem historického významu města, v tomto případě potvrzeném ještě dochovaným městským opevněním. Právě za vlády Karla IV., který měl k městu velmi blízko a často jej navštěvoval, dozrál ten správný čas k výstavbě takového chrámu. V průběhu věků byl kostel i jeho zařízení mnohokrát poničeny požáry, válečnými událostmi či luterány, ale vždy byl zase opraven a vybaven. Z původního vybavení vynikal oltář Panny Marie Utěšitelky, tzv. andělský (díky množství andělů), který byl po 2. SV opraven, ale od té doby již o něm nejsou žádné informace.

·         hned vedle, jako skromnější sourozenec - kostelík svatého Václava, zřejmě nejstarší městská církevní památka.  Je to vlastně takový náhradník za hlavní chrám. Ve chvíli, kdy byl hlavní chrám mimo provoz, ať už v důsledku velice zdlouhavé stavby či četných poškození, okamžitě se proměnil ve farní právě tento kostel. V první polovině 19. století byl kostel přestavěn Windischgrätzy a adaptován na jejich rodinnou hrobku. Okolní parčík býval do konce 19. století hřbitovem. Vnější stěny kostela tvoří mimořádnou galerii kamenných náhrobníků především z 16. – 17. století. Na přibližně padesáti kamenných deskách můžete pročítat jména členů měšťanských rodin a městské rady. Umělecky nejhodnotnějším a nejpropracovanějším je mramorový epitaf radního a velitele protihabsburského povstání Jana Sörtela von Pfreimd z roku 1602. Obrovský náhrobník (3 x 0,9 m)dělený do několika částí, původně kolorovaný.  Na deskách spatříme výjevy Posledního soudu, Krista se všemi apoštoly, ďábla odvádějícího duše do pekla a naopak také vstup vyvolených do nebes. Zvláště pěkně propracované jsou postavičky Sörtelů – 7 mužů a 5 žen.  

·         Františkáni přišli do Tachova krátce po husitských válkách a převzali do péče zchátralý špitál s kostelem, tyto budovy následně zbourali a na přelomu 17. a 18. století postavili v barokním slohu kostel sv. Máří Magdalény s klášterem. Františkáni zde působili úctyhodných pět století, poslední člen řádu odešel 14. 4. 1950, kdy byl klášter zrušen. Od roku 1959 slouží budova jako výstavní prostor Muzea Českého lesa, dlouhou historii působení řádu připomíná expozice v refektáři. Ve zbývajících částech jsou přiblíženy dějiny Tachovska, život zdejších obyvatel a příroda oblasti.

·         ve městě a blízkém okolí je řada dalších historických objektů, u kterých se rozhodně vyplatí zastavit a důkladně je prohlédnout – je to celá řada historických domů včetně bývalého kostela sv. Wolfganga přeměněného na sýpku, v jehož vnější stěně je navíc zabudován krásný smírčí kříž, další kamenné památky (kříže, stély, boží muka) lze vidět na řadě míst města. A samozřejmě nelze zcela pominout jednu z významných kapitol historie místa, židovské osídlení, které připomíná zdejší židovský hřbitov s náhrobky od 17. století do roku 1937. Od roku 1968 se začalo území hřbitova „nenápadně“ zmenšovat, vrcholem těchto aktivit bylo rozhodnutí o likvidaci v 80. letech. V té době bylo asi 70 nejcennějších náhrobků převezeno do Mariánských Lázní, některé další byly zlikvidovány. Teprve v roce 1991 byl hřbitov opraven, dnes zde můžeme rozjímat mezi 250 starými náhrobky a to včetně těch, které se vrátily v roce 2018 z „ozdravného“ pobytu v Mariánských Lázních. Nejstarší artefakt pochází z roku 1634. Nejokázalejší uložení ostatků je pouze replikou hrobu rabína Nachuma ben Josefa Sofera, jenž byl pro svou učenost a zbožnost uctíván tak, že místo jeho posledního odpočinku se stalo poutním. Tradovalo se, že všem trpícím, kteří vykonají u jeho hrobu modlitbu, bude pomoženo, což dokládají také četné pověsti o osobách, jejichž prosby byly skutečně vyslyšeny. Hned u vstupu je přehledný plánek, který Vás navede k nejzajímavějším náhrobkům.

·         z města vede ještě jedna alej. Vznik tzv. Dlouhé aleje souvisí s alejí Knížecí – byla vysázena ve stejné době na příkaz knížete Windischgrätze. Kilometr dlouhá cesta je lemována různě starými listnatými stromy (nejstarší 150 – 200 let). Za zvuku šumění listů a zurčení vody Mže dojdeme až k malému pavilonku, z jehož stěny vyvěrá silně mineralizovaná voda tzv. Windischgrätzova pramene. Šlo o obávanou konkurenci právě vznikajících Mariánských Lázní, která byla na základě dohody s klášterem v Teplé raději zasypána. Nakonec si voda svou cestu na povrch a do povědomí místních stejně našla – nad vývěrem byl postaven altán a upraveno jímání, chuťově slanější voda byla využívána k výrobě likéru, sodovky a limonád.

Tachov je úchvatné město odrážející v četných památkách nejen svůj historický význam, nýbrž také dějinné události. Pokud chcete městečko a jeho blízké okolí skutečně poznat a zažít, určitě nebude stačit jeden den. Zde je skutečně mnohé k objevování!

KNIŽNÍ ZDROJE:

DAVID, Petr a Vladimír SOUKUP. Velká turistická encyklopedie. Praha: Knižní klub, 2011. ISBN 978-80-242-3162-4.

DUDÁK, Vladislav, ed. Český les: příroda - historie - život. Praha: Baset, 2005. ISBN 80-7340-065-0.

NENUTIL, Jiří. Obležení Stříbra a bitva o Tachov roku 1427.

PROCHÁZKA, Zdeněk. Tachov-město. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa, 1997. Historicko-turistický průvodce. ISBN 80-901877-4-9.

PROCHÁZKA, Zdeněk a Jan OULÍK. Historické náhrobníky Tachovska: Die historischen Grabmäler der Tachauer Region. Přeložil Josef HOLÝ. V Domažlicích: Nakladatelství Českého lesa, 1995. Historií západních Čech. ISBN 80-901122-6-9.

PROCHÁZKA, Zdeněk a Jiří ÚLOVEC. Hrady, zámky a tvrze okresu Tachov 2. Tachov: Okresní muzeum v Tachově, 1990.

PROCHÁZKA, Zdeněk a Jiří ÚLOVEC. Hrady, zámky a tvrze okresu Tachov 3. Tachov: Okresní muzeum v Tachově, 1991.

ELEKTRONICKÉ ZDROJE:

FRÝDA, Pavel. Zázračný rabín Nachum Sofer. Zaniklé obce a objekty [online]. 4.3.2009 [cit. 2022-12-16]. Dostupné z: https://www.zanikleobce.cz/index.php?lang=d&detail=1451891

HALLA, Pavel. Dlouhá alej u Tachova měří kilometr. Dovede vás k minerálnímu Windischgrätzovu prameni. Český rozhlas: Rádio vašeho kraje [online]. 7.4.2017 [cit. 2022-12-16]. Dostupné z: https://regiony.rozhlas.cz/dlouha-alej-u-tachova-meri-kilometr-dovede-vas-k-mineralnimu-windischgratzovu-7416085

HALLA, Pavel. Lurdská jeskyně na tachovském vrchu Vysoká stojí rozhodně za návštěvu. Český rozhlas [online]. 23.4.2020 [cit. 2022-12-16]. Dostupné z: https://plzen.rozhlas.cz/lurdska-jeskyne-na-tachovskem-vrchu-vysoka-stoji-rozhodne-za-navstevu-7973049

HALLA, Pavel. Tachovskou kašnu, stejně jako městský znak, zdobí lvi. Český rozhlas [online]. 18.7.2019 [cit. 2022-12-16]. Dostupné z: https://sever.rozhlas.cz/voda-zkrocena-v-kasnach-7976011/7

HALLA, Pavel. Ve Světcích u Tachova stojí největší česká jízdárna. Nechal ji postavit polní maršál Windischgrätz. Český rozhlas [online]. 31.3.2022 [cit. 2022-12-16]. Dostupné z: https://region.rozhlas.cz/ve-svetcich-u-tachova-stoji-nejvetsi-ceska-jizdarna-nechal-ji-postavit-polni-8712361

MRÁČKOVÁ, Eva. Generálův splněný sen. Jízdárna Světce je český unikát. Novinky.cz [online]. 28.8.2019 [cit. 2022-12-16]. Dostupné z: https://www.novinky.cz/clanek/cestovani-tipy-na-vylety-generaluv-splneny-sen-jizdarna-svetce-je-cesky-unikat-40294629

Muzeum Českého lesa v Tachově [online]. [cit. 2022-12-16]. Dostupné z: https://www.muzeumtachov.cz/

NOVÁČEK, Karel, Vladislav RAZÍM a Martin EBEL. Opevnění města Tachova. Průzkumy památek [online]. 02/2004, 2004(XI), 42 [cit. 2022-12-16]. Dostupné z: https://www.academia.edu/3112325/Opevn%C4%9Bn%C3%AD_m%C4%9Bsta_Tachova_Die_Befestigung_der_Stadt_Tachau_

Památkový katalog [online]. [cit. 2022-12-16]. Dostupné z: https://pamatkovykatalog.cz/

Tachovský zámek [online]. [cit. 2022-12-16]. Dostupné z: https://www.tachovskyzamek.cz/

Ústřední seznam ochrany přírody: Památné stromy [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky [cit. 2022-12-16]. Dostupné z: https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/pstromy/index.php?SHOW_ONE=1&ID=9041

________________________________________________________________________________________________________________________________

Strašidelný kostel (8,3 km + 7,5 km zpět přímou cestou)

 Tachov (parkoviště u Úřadu práce) - Oldřichov – Kumpolec–úd. nádrž – Sv. Jan zříc. kostela

I Tachovsko má samozřejmě své proslavené filmové destinace. K jedné z nich bude mířit dnešní nenáročná procházka. Málokdo ví, že nechybělo mnoho a mohlo toto město tvořit se současnými nedalekými světoznámými lázněmi čtyřlístek. Tuto historii nám připomene chutná minerálka na konci stinné aleje. Posilněni minerální vodou se ještě osvěžíme koupáním v Kumpolci a zamíříme do cíle naší cesty – ke zřícenině kostela sv. Jana.

Ideálním výchozím bodem pro dnešní cestu by mohlo být parkoviště na třídě Míru. Naše kroky bude dnes provázet zelená turistická značka. Překročíme řeku Mži a kousek za silničním mostem konečně odbočíme do klidové zóny. Hned za železničním mostem, pod kterým projdeme, začíná krásná alej listnatých stromů, tvoří ji asi 200 stromů - lípy, jírovce, javory, jilmy, topoly a olše. Dlouhá alej byla založena knížetem Josefem Mikulášem Windischgrätzem (stejně jako na druhé straně města alej Knížecí, kterou zmiňuji v příspěvku „Památkám neunikneš!“) v roce 1791 a stala se velice oblíbeným promenádním místem.

Nechybělo mnoho a mohli jsme mít na západě Čech lázeňský čtyřlístek. O prameni u Tachova je zmínka již roku 1790, ale v polovině 19. století byl údajně na základě  smlouvy Alfréda Windischgrätze s klášterem v Teplé zasypán. Zřejmě se jednalo o preventivní opatření před případnou konkurencí právě se slibně rozvíjejícím Mariánským Lázním. Nicméně pramen se nedal a zanedlouho si vyrazil cestu nedaleko od původního vývěru. Tento vývěr byl zachycen, zastřešen a nedaleko vznikla výletní kavárna. Na počátku 20. století došlo i ke komerčnímu využívání. V nabídce zdejší stáčírny nebyla pouze samotná minerálka a limonády, nýbrž též bylinný likér (Sauerbrunnliquere). Budova bývalé stáčírny dodnes nedaleko existuje. Windischgrätzův pramen je nejjižnějším vývěrem uhličitých minerálních vod podkrušnohorského zlomu (tzv. mariánskolázeňského typu). Jedná se o slabě mineralizovanou studenou železitou kyselku.

Cestou lemovanou stromy, tentokrát o dost mladším porostem, opět překonáme řeku Mži a vyjdeme na hlavní silnici. Bohužel následuje celkem nudná cesta po chodníčku lemujícím hlavní silnici. Aby to bylo ještě trochu méně příjemné, je nutné počítat s tím, že na asi 200 m chodník úplně chybí. Cesta lemovaná výrobními halami je ale dlouhá jenom necelý jeden kilometr než dojdeme do Oldřichova, kde haly vystřídají rodinné domky. Přibližně v polovině obce je pěkně opravená pseudogotická kaple sv. Jana a Pavla z roku 1912. Hned vedle je možnost příjemného posezení v turistickém přístřešku. Oldřichov se s námi rozloučí rozsáhlým areálem jezdeckých stájí a my se po zelené vydáme, již celkem pěknou, otevřenou krajinou k lesu. Podél hranice lesa odbočíme na polní cestu, která nás dovede k lesní vodní nádrži Kumpolec. Je to úžasné místo, plné kvetoucích leknínů, kosatců, borůvek a samozřejmě vody k osvěžení.

Kousek pod hrází (200 m) se na samotě nachází krásná historická stavba, tzv. Reinlův mlýn. Poslední mlynář Wenzl Träger zde hospodařil do roku 1946, kdy byl s rodinou odsunut. Následně budova začala chátrat, protože žádná organizace neprojevila zájem o dlouhodobé užívání. Na portálu je k vidění datace 1795, ale roku 1912 proběhla radikální přestavba a přístavba na východní straně. Mezi mlýnem a naší zelenou trasou se nachází náhrobek jisté Barbory Schwing z nedalekého Ústí, jež zemřela v požehnaném věku 84 let roku 1904. Popravdě jsem moc nepochopila souvislost této dámy s tímto místem, neboť mezi majiteli a jejich dětmi se mi nepodařilo dané jméno nalézt.

Borovým lesem dojdeme opět na silnici, kterou jsme odbočkou ke Kumpolci opustili a pokračujeme poslední dva kilometry otevřenou krajinou ke zřícenině kostela sv. Jana. Původně poutní kostel byl vystavěn mezi lety 1728 – 1732 u stejnojmenné osady, která zanikla v 50. letech 20. století. Bohužel dlouho svému účelu nesloužil, neboť již o padesát let později byl zrušen na základě rozhodnutí císaře Josefa II. A ke stoletému výročí existence kostela byl změněn na porcelánku, která svoji činnost ukončila již po čtyřech letech. Následovalo postupné rozebírání, neboť takový kostel byl bohatým zdrojem stavebního materiálu. Poslední počin směřující k prohloubení devastace se udál roku 2000, kdy byly ruiny pozměněny na kulisy pekla při natáčení pohádky Zdeňka Trošky z Pekla štěstí II. I přes rozsáhlé poškození a degradaci dochovaných hodnot vlivem filmového průmyslu je kostel od roku 1992 chráněn jako kulturní památka. Škoda, že tento status nepomohl ochránit zdivo před barevnými spreji filmařů. Často je tento kostel označován jako nejromantičtější zřícena v Čechách. A musím potvrdit, že část údolí Sedlišťského potoka, kterou jsme prošli (vodní nádrž, mlýn, zřícenina kostela), je skutečně velmi krásná.

Je čas na cestu zpět. Když vynecháme návštěvu Kumpolce, a zamíříme přímou cestou zpět do Tachova, zkrátíme tak putování o 1 km.

KNIŽNÍ ZDROJE:

DUDÁK, Vladislav, ed. Český les: příroda - historie - život. Praha: Baset, 2005. ISBN 80-7340-065-0.

PROCHÁZKA, Zdeněk. Plánsko a Tachovsko: Planer und Tachauer Region. V Domažlicích: Nakladatelství Českého lesa, 2002. Historicko-turistický průvodce. ISBN 80-86125-24-6.

ŘEPA, Pavel. Parky tachovského okresu. Tachov: Okresní muzeum v Tachově, 1983.

ELEKTRONICKÉ ZDROJE:

Alej u minerálního pramene. Wikipedie [online]. 12. 1. 2023 [cit. 2023-02-03]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Alej_u_miner%C3%A1ln%C3%ADho_pramene

HALLA, Pavel. Dlouhá alej u Tachova měří kilometr. Dovede vás k minerálnímu Windischgratzovu prameni. Český rozhlas [online]. 7. duben 2017 [cit. 2023-02-03]. Dostupné z: https://regiony.rozhlas.cz/dlouha-alej-u-tachova-meri-kilometr-dovede-vas-k-mineralnimu-windischgratzovu-7416085

ŠIMEK, Rudolf. Reinlův, Kumpolecký mlýn, mlýn Pod strání; Reinmühle. Vodnimlyny.cz [online]. 18.11.2019 [cit. 2023-02-03]. Dostupné z: https://www.vodnimlyny.cz/mlyny/objekty/detail/8557-reinluv-kumpolecky-mlyn-mlyn-pod-strani-reinmuhle

Zřícenina kostela sv. Jana Křtitele. Pamatkovykatalog.cz [online]. [cit. 2023-02-03]. Dostupné z: https://pamatkovykatalog.cz/zricenina-kostela-sv-jana-krtitele-18815438

________________________________________________________________________________________________________________________________

Historie ukrytá pod vodní hladinou Lučiny (okružní 10,5 km)

Příhraničí naší republiky je poseto mnoha mementy zaniklých lidských sídel. Velká část jich zmizela po roce 1945 v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva a výstavbou tzv. železné opony. Následuje významný počet vesnic, které ovšem zanikly o něco později a právě takové se budeme věnovat dnes. Objevování zdejší historie spojíme s procházkou kolem vodního díla Lučina, jehož vody zcela zatopily stejnojmennou obec. Trasa je vhodná pro cyklisty, a to i pro ty nejmenší, neboť na 10 kilometrech se překonává opravdu malé převýšení. Pohybovat se budeme po cyklistických trasách vedených převážně málo frekventovanými silnicemi 3. třídy.

Výchozím bodem dnešní okružní trasy bude obec Svobodka. Uprostřed obce u vodní nádrže je socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1830 – dílo zdejšího rodáka, lidového sochaře, Georga Böhma. Jelikož celý život tohoto umělce je spjat se zdejším krajem (Svobodkou a poté s nedalekou Studánkou, kam se odstěhoval se svou chotí), jeho díla v hojném počtu (asi 100 ks) můžeme obdivovat především na Tachovsku. Patří mezi ně kříže (typické jsou 4-5 m vysoké, jejichž ramena zakončuje trojlístek), zdobené sloupky soch, boží muka i samotné sochy, jejichž společným znakem jsou nereálné anatomické proporce. Nicméně právě tato drobná dílka dodávají krajině jistý půvab a musím zároveň dodat, že takto rozsáhlý soubor děl jednoho umělce se v naší republice již neopakuje.

Po nestíněné silnici půjdeme směrem k Tachovu asi jeden kilometr. Asfaltka se poté zařízne do lesa a zanedlouho tak učiní i naše kroky, které tento povrch po asi 500 metrech od hranice lesa opustí. Zabočíme pravoúhle vpravo na celkem širokou lesní cestu. Přehoupneme se přes nevysoký kopec, abychom se ocitli kousek pod hrází vodního díla Lučina. Až dojdeme opět ke zpevněné cestě, zahneme doprava. Po pár krocích se nám ukáže celkem idylická krajina s několika málo domky a velkým rybníkem, který se nazývá Liškárna. Budeme pokračovat dále po cyklotrase číslo 2171. Za chvíli bude naší cestu přetínat řeka Mže, jejíž tok nás doprovodí až k hrázi přehrady Lučina, která patří k nejvýznamnějším vodním dílům Tachovska. Nádrž byla budována mezi lety 1971 – 1975 jako zásobárna pitné vody. Z 21 metrů dlouhé sypané hráze je krásný výhled na klidnou vodní hladinu obklopenou smíšenými lesy.

Vraťme se z hráze opět na cyklotrasu a pokračujme v pochodu podél břehů nádrže, kterou ale bohužel přes vzrostlý porost neuvidíme. Kousek před odbočkou na Milíře se nachází lesní cesta mířící doprava, do lesa. Určitě se po této cestě vydejte a udělejte si kraťoučkou zacházku, cesta se o něco dále opět vrací na silnici. Po pár krocích se ocitáme na místě jako stvořeném pro krátkou vzpomínku na zaplavenou obec Lučina. Jediné, co po ní zbylo, je pomník 25 obyvatelům Lučiny padlých během první světové války v podobě velkého krucifixu. Lučina bývala celkem velkou vsí – před vypuknutím druhé světové války se zde nacházelo 101 domů, ve kterých žilo 602 obyvatel. Byli to především lidé pracující ve zdejší železárně a sklárně. V roce 1816 zakoupil místní železnou huť hrabě Mikuláš Windischgrätz, který vynaložil nemalé prostředky na modernizaci, v té době zřejmě nepříliš prosperujícího podniku, který rázem proměnil v rozsáhlý areál obsahující dvě vysoké pece a celkem osm hamrů. Ještě v 19. století došlo k ukončení provozu železárny a přeměně na sklářskou výrobu. Ze všech skláren této oblasti přežila nejdéle právě tato v Lučině. Poslední náplní výroby zdejšího podniku bylo zpracování dřeva, zejména soustružení kopyt do obuvi. Provoz se zde udržel do druhé světové války. Je možné, že byste tento podnik s ostatními domy obce, mohli dosud na dně Lučiny spatřit, neboť dle přírodovědce tachovského muzea Pavla Řepy nebyly objekty, které skryje budoucí vodní hladina, zbourány.

Když se vrátíme zpět na silnici a budeme pokračovat v původním směru, dojdeme po 20 minutách na okraj obce Obora. Toto pojmenování připomíná skutečnou oboru, která se zde v 17. století nacházela. Byla založena Janem Filipem Husmannem z Namedy, později podstatně rozšířena za Windischgrätzů. Po můstku přejdeme vody Sklářského potoka, jehož břehy jsou obklopeny melancholickou krajinou plnou suché trávy a několika dřevěných pahýlů trčících ze země.

Další z toků, který po mostě překonáme, vypadá téměř stejně jako předchozí, čili jako potok, ale nenechte se mýlit, v tomto případě se jedná opět o řeku Mži, která pramení asi 10 km vzdušnou čarou od tohoto místa. Dopravní značení nás navede do našeho výchozího bodu. Zahýbáme vpravo a po dvou kilometrech se ocitáme v místech, kde náš výlet začínal.

KNIŽNÍ ZDROJE:

DUDÁK, Vladislav, ed. Český les: příroda - historie - život. Praha: Baset, 2005. ISBN isbn80-7340-065-0.

PROCHÁZKA, Zdeněk. Český les - Tachovsko. Historicko-turistický průvodce. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa, 1994. ISBN 80-901122-2-6.

ELEKTRONICKÉ ZDROJE:

Pod hladinou Lučiny možná ještě stojí bývalá kopytárna [online]. Vltava Labe Media, 2012 [cit. 2023-11-25]. Dostupné z: https://tachovsky.denik.cz/zpravy_region/pod-hladinou-luciny-mozna-jeste-stoji-byvala-kopytarna-20120907.html

________________________________________________________________________________________________________________________________